ddd_zima03

ČTVRTletník DDD - zima 2003

- čtvrtletník DDD vydává Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež DOBRÉ DIVADLO DĚTEM

Toto číslo vyšlo k 1. zimnímu dni, 21. prosince 2003 za podpory Ministerstva kultury České republiky.

JACÍ JSOU UČITELÉ?

Jaká je škola? Už hezkých pár let zaujímá společnost vůči škole pubertální postoj: nutila nás k něčemu, nudila nás, nebavila - je třeba jí potrestat.
Vše, co už bylo, je špatné, vše co je nové, přesněji jakkoli jiné, je obdivu hodné. Že jde při pohledu zblízka často jen o humbuk, o nesmysl či umně zakrývaný chaos potěmkinovského formátu? Kdo má chuť dívat se zblízka? Který novinář si najde čas strávit v nějaké škole alespoň den, neřku-li týden, aby nahlédl za pečlivě budovanou fasádu slov?
Východisko nejednoho článku či rozhlasového pořadu je až dětinsky jednoduché: kdo dokáže dostatečně hlasitě vykřičet svou jinost či alespoň zanadávat na tradiční školu, je hodný sluchu a podpory i kdyby škodil a hlásal nesmysly. Kdo je jiný v tom dobrém slova smyslu nehlučně, bude zapomenut, ušlapán bez povšimnutí, natož podpory. V mediální éře, kdy hlavními kritérii je senzačnost zprávy, její "novost", vykřičená na etiketách (Neue! New! Nové! - no nekupte to!), přece nebudou novináři psát o něčem, co jen tak obyčejně funguje. Tím spíše v zemi, v níž revoluce spočívají převážně ve výměnách tabulek s názvy ulic a institucí, bourání starých pomníků a stavění nových.
"Jiná", "Nová", "Svobodná..." škola - to všechno jsou hezké názvy a mohou být i hezké věci. Ale nakonec záleží vždycky víc na lidech, než na názvech ba dokonce i než na systémech. Špatný učitel či ředitel "Jiné", "Nové" či "Svobodné" školy zůstane vždycky horší než dobrý učitel či ředitel střihu zcela tradičního. A naopak. Všechna čest těm, kteří hledají poctivě, s velkým nasazení a vkladem vlastního času a sebevzdělávání cesty, jak být lepším učitelem. Ale takoví jsou na různých školách. Stejně jako ti druzí. Nakonec stejně bude odstaven ten, kdo obtěžuje něčím navíc, komu o něco opravdu jde, kdo nastavuje vyšší laťku. Tolerováni budou ti, kteří nebudou vyčnívat a překážet. A slaveni ti, kteří k tomu ještě navíc dokážou kolem sebe roztočit mediální humbuk.

A jací jsou učitelé? I v tom má společnost, zdá se, jasno. Jsou hloupí: kdo umí, umí, kdo neumí, učí, že? Jsou to tyrani, kteří nutí nebohé žáky, aby se proti své svobodné vůli učili jakýmsi nesmyslům. A nemají valného charakteru: za totality dětem lhali - na rozdíl od charakterní ne-učitelské veřejnosti, která (jak onehdy pravil Ten, Kterého si Zvolili) svou odvážnou pasivní rezistencí vytunelovala komunistický režim až k úplnému zhroucení. Učí pár hodin, pořád mají prázdniny a ještě by chtěli aby je stát platil tak, že nebudou muset chodit na druhou směnu uklízet do bank a kasin!
Jedinou nedořešenou otázkou je, jak to, že ti hloupí učitelé vychovali i nás chytré. A jak s tím souvisí to, že nás nenechali najít si zábavnější využití času. Kdože to vychoval charakter nás 9 999 000 čestných, přímých nezlomných hrdinů. Proč jsou z toho nicnedělání tak vyčerpáni. A taky zda hanebným platem netrestáme spíš své děti a sebe samy.
Jistě leckteří učitelé jsou poměrně hloupí, poměrně zlí, poměrně bezcharakterní, poměrně líní... Ale zdaleka ne všichni. Mámť s nimi dávnou zkušenost co žák a student, čerstvější jako otec, spoluučitel, i pořadatel, stále obnovovanou coby jejich lektor a hlavně takřka dennodenní jako divadelník, přijíždějící hrát do škol, školek či kulturních zařízení.
Jací tedy jsou učitelé v každodenním setkávání s divadlem?
Aktivní a zodpovědní: Hned na začátku si zjistí, jak dlouhé je představení, aby věděli, kolik času mají na nákup a vrátili se včas. Jiní si stejně aktivně zjistí jaké divadlo bude hrát, co bude hrát, jaký charakter inscenace má, o čem je a kdo je autorem, aby mohli děti na představení připravit.
Důslední a nekompromisní: I když přijdou s dětmi do divadla půl hodiny před představením, děti musí nekompromisně sedět bez hnutí v řadách a ani nemukat až do začátku produkce. Jiní se s nimi benevolentně procházejí po foyer, ukazují jim, co je tam zajímavého, povídají si s nimi a nekompromisně to zdůvodňují tím, že by aninemukáním děti vyčerpaly svou trpělivost dřív, než představení začne.
Efektivně využívající čas: Představení stráví regenerací sil při kávě, dortíku a cigaretě nebo nákupem v blízkých obchodech. Další míní, že jsou placeni za práci a regenerací je pro ně samo divadlo, při němž nemusí být oním aktivním motorem všeho dění, stále ve střehu, stále reagujícím, stále vnášejícím nové impulsy... a že efektivním využitím času je sbírání podnětů z představení pro další školní práci.
Kolegiální: Když začne během představení kolegyni vyzvánět mobil v odložené tašce, obětavě tašku mezi diváky vyhledají a donesou ji do vedlejší místnosti, nehledíce na výbuch smíchu, který tím při druhém a třetím takovém vstupu u tam sedících kolegyní vyvolají. Někteří považují za kolegiální upozornit spolupracovníka, zda si nezapomněl mobil vypnout a zeptají se ho, zda se nebude taky koukat.
Komunikativní: Vydrží hovořit s kolegyní v hledišti i celých 45-90 minut. Jiní stráví tutéž dobu v hledišti sledováním představení a vynahradí si to popovídáním s dětmi po představení.
Pořádkumilovní: Hned jak dojedí jablko, jdou vyhodit okusek do koše, i když stojí třeba na opačné straně školního jeviště.Někteří si podobný názorný příklad pořádkumilovnosti odpírají, neboť soudí, že jíst při představení je názorný příklad nevychovanosti a pobíhání kolem jeviště poutá na sebe pozornost a ruší.
Pozorní: Někteří svou pozornost soustřeďují na děti a zasměje-li se nějaké během představení, hned se vytrhnou z hovoru s kolegyní a připomenou delikventovi, že má být zticha, případně hlasitě okřiknou dítě uprostřed řady, aby nerušilo svým šeptáním. Jiní sledují pozorně spíše představení a jsou pak nejen ochotni, ale i schopni o něm s dětmi dále mluvit, využít ho pro výchovu i vzdělání.
Pracovití: I během představení opravují všem dětem na očích sešity. Další svoji pracovitost projevují tím, že při sledování divadla sledují divadlo, hledají v něm podněty pro školní práci, vzdělání a výchovu.
Přísní a nesmlouvaví: V zájmu kázně otočí za trest plačícího chlapečka (jenž je ve školce prvý den) zády k divadlu - "když chce řvát, nebude se dívat!"; jiného nechají plakat, že se mu chce čurat - prostě proto, že si měl dojít na záchod před představením, nebo snad že si ho v nepřetržitém hovoru nevšimnou; holčičce, která utřela kamarádovo rozlité kakao velmi zvýšeným a zesíleným hlasem nesmlouvavě vyčiní, kdo jí to dovolil a jak si to představuje. Jiní řeší i přestupky domluvou, po níž se viník spíš zastydí, než by se měl za ukřivděného, jednají s dětmi bez nadřazenosti a vulgární přehlíživosti jako s mladšími partnery, aniž by tím ztráceli respekt.
Po sebevzdělávání toužící: I hodinku představení využijí k prostudování módních a společenských časopisů. Někteří řeší sebevzdělávání dojížděním na semináře a školení ve svém volném čase.
Solidární: Čas od času vždy některá z těch čtyř až pěti učitelek, které si odejdou bavit nad kávu do vedlejší místnosti, vystřídá ty dvě, co si mohou povídat v hledišti jen polohlasem. Mnozí jsou solidární spíše s těmi, kteří si chtějí divadlo užít a snaží se vyjít vstříc jim; už tím, že sami neruší.
Znalí hodnoty času: Nedopustí, aby si děti odložily svrchníky v šatně, protože by po představení mohly nastat problémy a zdržovalo by to. Jiní považují za zhodnocení času stráveného v divadle i to, že předají dětem vzor, jak se v něm slušný člověk má chovat.
Žádaní a společenští: I při představení si jich žádají jejich "mobilní" přátelé a není tedy divu, že si sem tam nějaký ten hovor mezi diváky i vyřídí. Jiní se chovají, jakoby tu byli pro děti, jež je po představení obklopí a sdílejí s nimi společné zážitky.

Učitelé jsou opravdu různí. Dokonce velmi různí. Možná třetina jsou skvělí lidé, kteří dávají dětem něco, co snad plně docení až po letech. Možná třetina jim ani příliš nedá, ani příliš nevezme, ani příliš neprospěje, ani příliš neublíží. A možná třetina by jich k dětem vůbec neměla být připuštěna, protože jim prostě škodí: odborně, výchovně, lidsky - nemají děti rádi a dávají jim to najevo. Bylo by na čase najít způsob, jak jedny od druhých odlišit a dát každému, co jeho jest. Házení všech do stejného pytle je cestou do pekel. Ne jejich - nás všech. Celé společnosti.

Trocha skepse nakonec: I tato slova budou číst nejspíš ti, kterých se netýkají a kteří to v podstatě nepotřebují, zatímco ti druzí, jistí si neomylností svého počínání, o ně ani nezavadí. Nemají na takové nesmysly ani čas, ani energii, ani náladu. Vědí své.

Luděk Richter

Každá profese nese s sebou svou daň i drobnou deformaci. To popřít nelze a nakonec to shledávám i sama na sobě. Co mi leží v hlavě v souvislosti s námi, kantory, obecně, je jakási obecná ztráta přirozenosti a selského rozumu v kontextu se všemi těmi velkými pedagogickými cíli, osnovami, strachem ze ztráty autority a práva na pravdu. Jakási člověčí autentičnost jakoby se rozpustila, a to se pochopitelně promítá do vztahů dnešních dětí k učitelům - povětšinou je, zejména ti starší, nemají rádi.
Onen zdvižený prst, právo moci a sankce, strach z jakéhokoliv vlastního posunu, změny a hledání vlastní cesty k dětem i k látce, absence vlastní aktivity, to, myslím, je přetrvávající rys nás, kantorů, obecně. Je pohodlné držet se zažitého principu, kdy učitel je ten, "kdo všechno ví a zná nejlépe" a žák je tu od toho, aby byl naplněn hotovými výdobytky lidského poznání bez prostoru na uplatnění vlastní zkušenosti, názoru, poznatku. Je snazší hodnotit výkon a výsledek v podobě mechanicky nabušených poznatků, nepřipouštět jiný úhel pohledu, (natož pak o něčem diskutovat), než vytvořit podmínky k tomu, aby se uplatnila vlastní aktivita, zkušenost, názor či poznatek žáka. Je jednoduché vynést okamžitě soud a rozsudek, než se zabývat příčinou a důvodem nějakého neúspěchu či problému.
Jakou zkušenost si z toho odnese dítě (malé či velké): vyrozumí, že učitele zrovna moc nezajímám, proč by mě měl zajímat on. Jsem pro něj vzduch, i on je mi tím pádem lhostejný. Je to bludný kruh. Přes osobnost kantora se zpravidla rekrutuje i vztah k látce, k učivu, ke škole a ke vzdělávání obecně. Vím, že to zní poněkud knižně, ale je to tak, stačí, když si každý z nás zaloví ve svých školních vzpomínkách.
Myslím si, že nám, učitelům, by prospělo víc s dětmi mluvit než "hovořit", nejen sdělovat, ale občas i naslouchat, neorientovat se jen na rozvoj kognitivní, ale uvědomit si občas, že kromě toho, že budou jednou ti naši svěřenci třeba vzdělaní, by se taky měli chovat jako lidi. A to se v onom sterilním, odlidštěném a na výkon orientovaném prostředí těžko pěstuje. Jsem možná příliš kritická a skeptická, vím, že jsou učitelé, kteří zůstali současně i lidmi ale spíš je mi líto, že zdaleka nepřevažují.
Všechno to výše uvedené se promítá i do odpovědi na otázku: Jací jsou učitelé ve vztahu k divadlu. Je-li návštěva divadelního představení s dětmi pro učitele příležitostí k tomu, že ten den mám vystaráno a nemusím učit a nebo naopak je už dopředu stresem, jak to tam se svými svěřenci zvládnu a vydržím, pak se nedivme, že společná návštěva divadelního představení se zcela míjí účinkem. Navíc příklady táhnou, takže když paní učitelky na krajních sedadlech (jsou-li přítomné vůbec) celou dobu probírají své nejen pedagogické problémy bez nejmenšího zájmu o dění na jevišti, není divu, že i žáci zvolí adekvátní druh zábavy.
Přitom z vlastní zkušenosti vím, že já, coby kantor, mám velkou šanci ovlivnit nejen vztah dětí k divadlu obecně, ale i kvalitu vnímání jednotlivého představení. Moje děti - malé i velké, chodí do divadla s jinou motivací než že se ulejí ze školy, ale taky ví, že představení sdílíme a vnímáme společně, že shlédnutím představení to nekončí, ale že své dojmy, zážitky, a někdy i nezážitky, zúročíme přinejmenším ve společné reflexi, častěji pak v další společné práci. Co naplat - říká se "Jaký pán, takový pes" a totéž platí o vztahu k divadlu z pozice kantora a žáka. Nezaujatý, nezúčastněný, "hovořící" učitel nenadchne děti ani pro vyučovací předmět ani pro divadlo, ale nenabídne ani prostor pro zkušenost, že vzdělávání či divadlo je dobrá, prospěšná a zajímavá záležitost.
Omlouvám se závěrem všem učitelům (včetně sebe), které mohou moje řádky naštvat, ale zároveň trošku doufám, že by nás mohly přimět k zamyšlení nad tím, co by se s tím dalo na našich školách dělat.

Hanka Švejdová

Od divadla očekávám pokud možno vysokou kvalitu. A to od divadla pro dospělé i pro děti. V té kvalitě bych pak ráda nějakou tu zprávu, poučení, humor, názor..., prostě věci, které nějak souvisí s přemýšlením o stavu žití a bytí na této naší planetě, s celou problematikou, ale i nádherou tohoto nažívání.
Já osobně dnes navíc očekávám také to, aby se tento druh umění očistil od služebnosti vůči bavičskému průmyslu, aby znovu nabyl důstojnost, a to i za cenu toho,
že bude na kratší nebo i delší čas navštěvován menším množstvím diváků. Očekávám od divadla to, že se neotřelým způsobem pokusí o návrat k hodnotám.

Bohumila Plesníková

Na otázku jací jsou učitelé mám vlastně jedinou hlavní odpověď: jsou, podle mě, různí. V tom nejlepším slova smyslu.
Musím předeslat, že učím na škole, kde generace čtyřicátníků je spíše vzácná (máme jeden z nejmladších učitelských sborů v blízkém i vzdáleném okolí) a kde pracuje řada mužů. U nás jsou tedy učitelé vesměs mladí a neopotřebovaní. Se spoustou nadšení, které, v mnoha případech, nahrazuje odbornost. Nechci posuzovat, co je lepší.
Raději bych napsala o tom, co to přináší. Děti tyto učitele přijímají snáz a učitelé mají ještě v živé paměti, co se jim nelíbilo ve škole za jejich studií. My z generace středního věku disponujeme značnou dávkou empatie, ale už nemáme tu svatou trpělivost, které je při práci s dětmi mladšího školního věku třeba. Po létech zkušeností ve školství také víme, která z možných výukových cest vede k cíli. Která je vhodná pro Josefa a která je vhodná pro Marušku.
Učitelé za čtrnáct let vývoje ve svobodné republice museli ujít velký kus cesty. Každopádně jsou stateční. Rodičovská veřejnost s nimi nezachází právě v rukavičkách a jejich chlebodárce stát se k nim chová velmi nepěkně. Oni přesto neztrácejí elán a víru, že jednou svým svěřencům nabídnou důstojnější podmínky k učení, a že i jejich honorování přestane připomínat školství v dobách Marie Terezie, kdy venkovský učitel, aby uživil rodinu, tu a tam pásl i krávy.

Jitka Fojtíková

Jací jsou učitelé? Základní, vysokoškolští? Ti na chvíli nebo napořád?
Co mohu snad s jistotu napsat, se týká mé osobní zkušenosti. Moje zkušenost s učiteli v dětství a v učení nebyla moc dobrá. Proč? Tuto otázku si kladu, když myslím na svou vlastní situaci jako učitelky dětí i dospělých (i seminář považuji za učitelování):
- Co chci naučit a co se oni chtějí naučit?
- Mohu je to naučit? Zvolím systém - nebo najdeme systém společně?
- Má čas, který strávíme společně smysl?
Nejsem člověk, který by dokázal předávat naučené vědomosti mladší generaci jako fakta. Mnoho toho, co jsme ve škole absolvovali bylo zbytečné. Dodnes mám pocit, že jsem špatný žák, že leccos se naučit nemohu.
Jací jsou učitelé? Myslím, že být učitelem - opravdovým dobrým učitelem - je existence náročná, absolutně nedoceněná naší společností, ačkoli je to absurdní. Každý z nás přeci chodil do školy. Ve škole trávíme v dětství většinu dne. Škola = práce. Pracujeme různě - to je volba dospělých lidí, ale škola volba není. Děti vesměs chodí do školy neradi - a učitelé? Když bude někde dospělý člověk rád , bude mu tam dobře - jak asi na to bude reagovat dítě? Co chtějí děti od školy? Jakékoli. Chtějí se děti učit? Já věřím, že ano! Otázka je jak?

Mirka Vydrová

Nestíhám chodit na rodičovské schůzky, ale nedávno jsem byla individuálně za třídní a matikářkou mého staršího syna, a ta mi připadá moc fajn. Syn je v devítce a jejich učitelka jim hodně fandí, docela rozumí jejich pubertálním kouskům, asi že její děti už tím taky prošly. Ale přitom má přirozenou autoritu a nenechá si lézt po hlavě. Prostě mám pocit, že je to člověk na svém místě. Není žádný andílek, prý z ní je občas cítit (a vidět) alkohol, ale ani se tomu nedivím, že občas sáhne k takovému řešení (i když to neschvaluji), když je školství v takovém stavu.
Třídní mladšího syna je taky fajn, je to spíš takový mateřský typ, poctivá duše, která to s dětmi myslí moc dobře a docela láskyplně se jim věnuje. Aspoň tak na mě působí (a syn si nikdy nestěžoval, že by s ní měl nějaký problém). Naopak měl problém vloni s angličtinářkou, která byla jak generál, mluvila tak hlasitě a energicky a měla zřejmě poněkud (na synův přecitlivělý naturel) agresivní způsoby, jak děti přitáhnout víc k učení angličtiny. Promluvila jsem si s ní, řekla jsem jí, že věřím, že je velmi dobrá učitelka, ale že můj syn, jak je citlivý, tak z ní má strach a je úplně paralyzovaný, takže ze sebe nedokáže vypravit slovo. A poprosila jsem jí, ať je na něj mírnější a uvidí, jak se rozvine. A tak se stalo. (Ale stejně na ní syn vzpomíná jako na pohromu.)
A takhle bych mohla pokračovat dál, kdybych byla lepší maminka a měla víc času chodit za jednotlivými učitelkami a poskrovnu učiteli a víc je znala. Co učitel, to člověk a neopakující se originál. Takže jací jsou učitelé? Normální lidi jako my ostatní, kteří neučíme. Moc jim fandím a obdivuji je, že to dokážou dělat a příčí se mi bavit se o nich jako o nějaké extra skupině. Spíš je potřeba bavit se o tom, jak si vede naše společnost. Problémy nejsou jen ve školství, ale i ve zdravotnictví, kde pracuji. Oba ty obory se nacházejí ve velmi tristním postavení. Jedou v podivném systému, který nedovolí, aby lidi, co tam pracují, dostali normální přiměřené finanční ohodnocení, na které mají přirozený nárok. Ty systémy jsou začarovaný kruh a dokud se bude mluvit o tom, že by se měly změnit, že je to hrozné atd. atd., tak se nic moc nezmění, tedy aspoň nedávná historie tomu zatím dává za pravdu. Už tolik práce se na ministerstvech udělalo (jací jsou pracovníci ministerstev?), tolik stohů papíru se popsalo, tolik cigaret při jednáních prokouřilo, tolik šedivých vlasů přibylo (opravdu si myslím a oceňuji, že spousta lidí pracovala velmi tvrdě), a výsledek? Oba obory jsou na tom stále špatně.
Nevím, jaké by mělo být politické a společenské řešení, jak ze začarovaného kruhu vyklouznout, nejsem politolog. Vidím řešení jen pro sebe: dělat to, co dělám, co nejlíp, nedělat to, co se příčí mému přesvědčení, dát si pozor na své myšlenky, protože ty jsou matkou reality, prostě žít co nejlíp. Znám docela dost lidí, kteří mají tento postoj k životu a věřím, že se bude jednoduše šířit, tím že prostě existuje. Až začneme líp vládnout každý sám sobě, tak si budeme i líp vládnout jako společnost.

Co od divadla pro děti očekáváte, co od něj chcete?

To je téma ČTVRTjarníku. Od nynějška až do konce února se těšíme na vaše názory, připomínky či úvahy v rozsahu jednoho slova až dvou stránek. A děkujeme předem. Poštovní i e-mailovou adresu najdete v tiráži.

PŘELET NAD ERIKEM neboli ERIK NAD PŘELETEM

Přelet nad loutkářským hnízdem (vímť o tom něco, neb jsem ho před léty vymyslel) chtěl být kdysi přehlídkou toho nejlepšího z veškerého loutkářství: amatérského, profesionálních nezávislých i statutárních divadel. Nyní, zdá se, má být dokonce soutěží, z níž se volí nejlepší loutkářská inscenace roku, odměněná zlatým Erikem. Tím spíš se vnucuje otázka: Jak se vlastně vybírá na Přelet například z Loutkářské Chrudimi, když ani ti, kdo vybírají nezhlédnou všechny její inscenace? Jak z nezávislých skupin, o nichž má UNIMA i Loutkář přehled míň než útržkovitý? A proč musí být za každou cenu na Přeletu alespoň tři inscenace kamenných loutkových divadel, když vyprodukovaly toho roku sotva jednu? Nemá-li profesionální kamenná scéna co nabídnout, není lépe ji v daném ročníku třeba i oželet? Stejně jako scénu amatérskou či nezávislou - kdyby se jí něco podobného přihodilo. Jinak je těžko vyhnout se poznámkám, že důležitější je kdo s kým než jak. A víc by se už Přelet degradovat ani nedal.
Zlatý Erik - "pozlacený" pták v podobě i jménu odkazující k velkému loutkářskému teoretikovi Eriku Kolárovi - měl být zase cenou pro to nejnejnej... v českém loutkářství dané sezóny (o tom zas ví leccos Karel Šefrna, který ho vymyslel). Zúží-li se pro pohodlí rozhodovatelů možnost výběru jen na inscenace, které kdosi výše uvedeným způsobem na Přelet předvybral a které zrovna mohly a chtěly přijet, je splněna první podmínka neregulérnosti takového počinu. Rozhoduje-li pak o vítězi sedm lidí (víc si jich z předsednictva UNIMA na prakticky jedinou akci své organizace čas neudělalo), z nichž někteří si neudělali čas ani na všech dvanáct inscenací Přeletu, někteří jsou se "soutěžícími" inscenacemi přímo svázáni a všichni dohromady rozhodně nebyli do předsednictva voleni pro své kvality teoretické či kritické, je splněna i podmínka druhá. Víc se už tahle cena ani degradovat nedala. Výsledek hlasování to jen potvrdil.

Luděk Richter

ČTYŘI MIDIRECENZE

DdDd ZUŠ Děčín: Mausa Musaka (autor L. M. Pařízek, režie J. Štrbová, A. Pavlíková)
Skupina "-náctiletých" nám pomocí úsporných a přitom přesných výrazových prostředků divadla masek vypravuje jednu z afrických legend z knihy L. M. Pařízka Prales kouzelných snů. Zvuk bubnů nejen vytváří atmosféru a napětí, ale i rytmizuje celou inscenaci. K sdělení přispívá složka pohybová a především výtvarná.
Použití výrazných masek umožňuje souboru rozehrání velkého množství postav, v nichž se dík jejich výtvarnému zpracování můžeme dobře orientovat. Ne vždy je ale toto odlišení dotaženo do konce - například při použití stejného typu plošné masky (vedle jiných, poloreliéfních) pro postavu dobrého šamana a zároveň pro chamtivé bojovníky. Také výrazná výtvarná podoba Zananiho neumožňuje dostatečnou představu jeho věkového dospívání i charakterových zvratů. Zda je použití masky v její původní funkci a zároveň jako loutky jakousi nedůsledností nebo naopak zajímavostí, je otázkou vnímání každého diváka.
Scénu tvoří černá plachta, která je rozehrána zvlášť na začátku, při vstupu do příběhu a v jeho první části (zejména při utopení královského syna), zatímco v další části se stává spíš jen vymezením prostoru, ve kterém herci hrají. Samotný příběh je sdělován jednotlivými obrazy ze života Zananiho. Použití obrazů proložených tanečními úseky a zvukem bubnů dává inscenaci charakter rituálu. Je patrné, že inscenace je vybudována na pevných základech.
Často se stává, že příběh z jiné, silně odlišné kultury je pro diváka nepochopitelný či emotivně nevzrušivý. V této inscenaci jsem osud afrického chlapce prožívala s ním a byla jeho součástí. Nebyla jsem cizinkou, ale jednou z jeho účastnic. Snad i proto, že téma příběhu je zjevně tématem samotných herců, jež berou za své. (JK)

DRAK Hradec Králové: Andílci (vytvořil soubor, režie Jakub Krofta)
Začíná to jako marionetové divadlo, jež ozvučují černě oděné bytosti na nebesích (?), po pěti minutách se proměňuje v čistě hereckou záležitost a k loutkám se vrací zas na poslední minutu.
Dva kluci nejdříve ukopou k smrti krocana a když jim na jejich zoufalé modlitby ze strachu před otcem přijde pomoci Anděl strážný, zkopou a zmlátí i jeho: bijí ho, šikanují, ponižují, urážejí a vysmívají se mu s obrovským zalíbením, potěšením, ba i vynalézavostí. Je to svět zlý, zlý a pak ještě zlý. Inscenace je zlá - obyčejně lidsky zlá. Ani kdyby došlo k poznání a pokání, nepřestala by být amorální. Děti totiž s tím systematickým a promyšleným mlácením sympatizují, připadá jim zábavné, smějí se mu a ztotožňují se s těmi sympatickými bijci - tedy se zlem; ostatně s tím směšně protivným krocanem a svatouškovsky přihlouplým andělem se ani ztotožnit nedá. Jenže ono tu není ani oné katharze z poznání či pokání. Ti dva grázlové nic nepochopí, nic se v nich nezmění; jen panický strach před tyranským otcem je jediným důvodem, proč nakonec krocana vytáhnou z nebe a přivedou zpátky na rodný dvůr. Jinak se nezměnilo nic: v synech, v otci, ani v matce; pouze se podařilo technicky vyřešit průšvih s ukopaným krocanem a vyhnout se tak otcovu hněvu. Něco tak návodně zlého jsem v divadle (naštěstí) ještě neviděl. Vida! I moje milované divadlo se dokáže vyrovnat v odpornosti akčnímu filmu. To, jak je uděláno technicky, je lhostejné - pročež se ani neptám na smysl řady nesmyslů a naopak nezmiňuji pár dobrých scénografických nápadů. Nejenže se nepovedlo. Šláplo krutě vedle.
Po Hopla kukla pukla je to už druhá inscenace Draka glorifikující chlad a zlo v člověku a jeho vztazích ke světu. Snad ne nový směr! (LR)

KALD DAMU Praha: Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Dvě studentky a dva studenti se snaží odvyprávět třiceticentimetrovými marionetami na drátě lidovou pohádku, jejíž příběh snad vyprávět netřeba. Je potěšitelné, že se zas po letech objevila na loutkářské škole parta mladých lidí ochotných a schopných zahrát pohádku jako pohádku a to pro děti. Bez prosazování sebe sama, bez exhibic, extravagancí, naschválů... a přitom nepopisně, nereprodukčně, s nápaditostí, prostě tvořivě. Potud klady, které by měly být - ale zdaleka nejsou - samozřejmostí.
To ale neznamená, že vše v inscenaci je v pořádku. Především kralevicova sedmkrát opakovaná zbabělost a malomyslnost je nepřijatelným odklonem od základních archetypů, na nichž lidová pohádka stojí a s nimiž jako taková padá: za co si takový zbabělec zaslouží princeznu? V provedení je také podceněna namáhavost cesty (jedna z hlavních podmínek hrdinových zásluh), uskutečněné jako kratičká jízda loutky sedící na točně. Sporné je i pojetí některých loutek. Proč vypadá Dlouhý jako smrtka? Proč Široký zpola jako vepř, zpola jako hroch? Má to o nich něco vypovídat? Je to téma těchto postav, tvořící součást tématu inscenace? Nebo jen sólo "nápad" výtvarníka? A nesdělen zůstává také smysl rozdělení role mezi herce a loutku - tedy co znamená, hraje-li postavu loutka, co, hraje-li herec.
I tak jde však o příjemnou divadelní podívanou se srozumitelným dějem a přiměřenou divadelní nápaditostí. Zajdete-li na tuhle pohádku sami či s dětmi, zklamáni nebudete. (LR)

MINOR Praha: Vánoce aneb Příběh o narození (scénář a režie J. Jirků)
S vánočními hrami nejrůznější kvality se roztrhl pytel. Ta v Minoru stojí za vidění. Příběh sahá od zvěstování po vraždění neviňátek. Loutky jsou zde jen dvě (brouček s maminkou), zbytek jsou herci a masky. Vzniklo moderní lidové divadlo, v němž se do organického celku úspěšně propojuje tisíciletý křesťanský mýtus, jeho pár set let starý lidový odraz v podobě českých lidových her a vidění zcela dnešní, současné.
Samozřejmě, najdou se i otázky či dílčí problémy. Až příliš třeskutě groteskní jsou nadživotní "velemasky" tří králů. Navíc kdo neví, že prvý z nich se jmenuje Kašpar, těžko pozná, kdo je ten zvláštní obtloustlý trpaslík s protáhlou kašparovskou čepicí, kdo si nedovodí, že jde o krále-mudrce z východu těžko pozná, že Japonec na jelenu (nebo to je Laponec na sobu?) je Melichar, a že všichni dohromady jsou tři králové - zvlášť když ke klanění snad ani nedojde.
Ale až do určitého okamžiku jde o emotivně i esteticky silný zážitek. Tím okamžikem a skutečným problémem je až závěr. Po narození vymizí veškerý tah, veškerá dynamika, veškeré tempo, jakýkoli rytmus inscenace, ba i její směřování - a nastane bezradno: nejprve vše zastaví pásmo koled, do toho přijde naučení broučků o tom, co se stalo a co to znamená, Marie se změní v nevlídnou až dryáčnickou Xantipu - a jakoby se nevědělo, kudy dál. Ani vraždění neviňátek nedokáže inscenaci vrátit její dramatický rozměr a vyvést ji z bezradnosti. Škoda: odstřihnout posledních deset minut a vyhnat onu nesnesitelně poučující dvojici broučků z jiné planety a inscenace (to je opravdu omyl a jsem na straně dětí v sále, které se ptají co to je), dalo by se mluvit o jednoznačně výborné inscenaci.
Ale i tak: v Minoru - zdá se a zaplať pánbůh - se něco hýbe. A z vlastních sil! Zdi nového sídla již nejsou načichlé vším tím nevyvětratelným zapšklem, které vládlo budově staré. (LR)

(LR)

JEDNA MAXIRECENZE

KRAB Praha: Jak medvědi vařili (autor a režie soubor)
Pohádka pro nejmenší v podání nezávislé profesionální skupiny. Paní Pařízková s paní Paloučkovou vyčarují z klobouku pohádku. Pár minut objevují a oživují v kapsách rukavice-medvědy: tátu a syna. Máma kamsi odjela, mužští se pět minut dohadují co budou vařit, pak se o to pokoušejí, táta v novinách vyčte, že po lese běhá zablešený pes, pak dá synovi med pro slepice, aby jej vyměnil za vajíčko. V lese zachrání medvídě jakýsi pes poté, co mu lišák ukradl med. Slepicím to naštěstí nevadí (opak by byl překvapením), medvídě se vrací s vajíčkem, jenže i to mu ukradne lišák, znovu zasáhne pes a je možné vařit.
K čemu je motiv paní Pařízkové a paní Paloučkové, když se s ním už dál nijak nepracuje a jejich pařízkovitost a paloučkovitost už nehraje žádnou roli? K čemu nese medvěd med, když je jedno, že ho nedonese? K čemu je tu motiv zablešenosti psa? K čemu zajíc? K čemu žáby - jen kvůli jedné písničce? A co vyplyne z medvídkova pádu do rybníku?... Není divu, že v inscenaci, která není budována po tématu, téma nevznikne. Je to přesně tak, jak se praví na závěr: "Všichni se dobře najedli - a to je důležité. A pejsek má kamaráda a to je taky důležité." Obojí stejně a obojí stejně málo: hladem nijak zvlášť netrpěli, ale nakonec se najedli; kamaráda nikdo nepostrádal, ale oba ho tak nějak získali. Nešlo o to sice, ale došlo k tomu.
Jinými slovy: dramaturgicky je to jen řetízek chatrně svázaných, pramálo motivovaných příhodiček, obrázků a jednotlivých nápadů, tak trochu připomínající nastavovanou kaši: motivy nahodile přicházejí a stejně tak jsou zase opouštěny. Mohla by to být i "daň" možnostem nejmenších dětí, pro něž mají obě milé a kontaktní mladé dámy zjevně cit. Dojem, že malé děti nesnesou něco, co má hlavu a patu je však jen falešným mýtem. Spíš se dá říci že (do určitého věku) snesou i to, co nemá hlavu a patu. Je to však ideál?
Rád věřím těm, kteří viděli jiné představení téže inscenace, že bylo živější, autentičtější, přirozenější, že lépe šlapalo. Stěžejní - fixní problémy v něm však jiné být nemohly a nebyly. Ono drkotavější představení tedy mělo tu výhodu, že odkrylo problémy v nepřizdobené nahotě: to, že se jde spíš po nápadech, vtípcích a legráckách než po logice, smyslu a budování významů.
V každém případě je však třeba inscenaci přiznat pár dobrých a dobře provedených nápadů s rukavicovými loutkami (onoho typu, který před pár lety předvedla O. Strnadová ve svém Malém pralese) a se scénou z oblečení (jak to známe třeba z Vostárkova Palečka) a hlavně hezký vztah k dětem. Dramaturgické veledílo to rozhodně není. Vkus však neurazí. A kdyby k mateřinkovým dětem nepřicházely žádné horší inscenace, mohli bychom si libovat.

(LR)

A JEDNA MAXIMAXIRECENZE NA KONEC

NAIVNÍ DIVADLO Liberec: Máme kliku pohádkovou (autor I. Peřinová, režie T. Dvořák)
Šašek a doktor pohádkovou klikou roztočí příběh, v němž Honza zachrání rybu, ta mu ale dá houby, po kouzelném klouzkovi amorouzkovi se princezna Andulka do něj zamiluje, čemuž brání královna. I bez hub zamilovaný Honza navštíví doktora, štípne ho kouzelná vosa a takto posílený na důkaz své lásky vykácí les. (V tu chvíli se doktorovi klika vysmekne z ruky.) Víla se mstí za ztrátu lesa tím, že z princezny začnou pučet haluze a větve, které nedokáže odstranit ani doktor, za což na něj královna pošle nosorožce. Víla se těší na šišky, princezna začíná zakořeňovat, usazuje se v ní lesní havěť, když tu, z ničeho nic víla poradí, že by to chtělo mít kliku a točit s ní pozpátku - a vše se vrátí na začátek.
Při vší úctě k Ivě Peřinové, jíž si vážím, nepovažuji za nutné o každém kusu renomované autorky, i o nepovedeném, psát jako o pěkném či pozoruhodném. Soudím, že o uměleckém díle by se i v naší malé zemi, kde se každý zná s každým, mělo psát a hovořit tak, jako kdyby bylo puštěno do světa anonymně či pod pseudonymem. Pokusím se o to.
Hra má tři základní problémy, k nimž inscenace přidává další.
1. I pohádka s absurdními prvky musí mít svou - autorem a žánrem danou - logiku základních principů i jednotlivých motivů (byť jde o logiku absurdní a pohádkovou). Jinak vzniknou nahodilosti, naschvály, násilné autorské posuny, nevysvětlitelné záhady a rozpory. Tak například:
Co uvádí děj do pohybu? Klika? Jak to, že tedy děj pokračuje (ještě před vysmeknutím) i když doktor a šašek klikou netočí? Nebo také otevření či vytažení rolet? - např. Andulka se po somnambulickém protančení vrátí a vytáhne roletu, po objevení víly zase šašek s doktorem mluví o jakémsi (jakém?) dalším vlivu otvírání či neotvírání okna... A proč se klika doktorovi vysmekne právě tam, kde se vysmekne? O co je tahle situace významnější (významovější) než ta před ní či ona po ní?
Andulka "sedí už hodinu" smutná, neboť se zamilovala následkem požití kouzelné houby při obědě - a vzápětí nám sdělí, že Honzu miluje už dlouho a dnes je smutná, protože jí napadlo, že jí královna nedovolí, aby se s ní oženil. Houba tedy byla zbytečná?
Zázračná vosa štípne Honzu jen tak zcela náhodou, ničím to není vyvoláno, ničím podmíněno? To je dost slabá vazba. A kdo dal vose tu kouzelnou moc a proč? A když je tak kouzelná, to je tak snadninké ji zabít, jak to předvedl šašek?
Proč královna s Andulkou "protančí tak trochu somnambulně" několikrát doktorovou verandou? Čím to je způsobeno? Co to sděluje? Na co to dál má vliv? - Zůstávám z toho v stejném úžasu, jako ten šašek, jenž dětem "blízkými" slovy, vysvětluje: "Nezvané postavy nám prostupují stěnou co by zhmotnělé výmysly jakýchsi dvou šašků (???) a chovají se nám tady jako... padlé na hlavu."
Jaká je víla a o co jí jde? Nejdřív ta sympatická, ublížená stařenka přichází jen proto, aby ohlásila, že neodejde. Pak se ukáže, že je to zlá, pomstychtivá čarodějnice, která způsobí Andulčinu "chorobu". Ale proč trestá princeznu namísto Honzy, který jí zničil les? Proč je najednou ta hrozná víla, jež z Andulky učinila biologickou anomálii, pro ni "moc milá"? A proč, poté co ji napadne obnovit les získáním semínek ze šišek, neodčaruje své přítelkyni to chroští z hlavy a nepokusí se vypěstovat šišky přirozenější cestou, když její čarodějná moc zřejmě zmůže cokoli? A největší překvapení nakonec: Víla slíbí, že princezna bude zas normální, až se z její hlavy urodí šišky, ale když by to už už mělo být, prohlásí, že "co se jednou stalo, vrátit se už nedá" - "leda by Honza s Andulkou měli štěstí", tedy kliku - a pro nic za nic, aniž dosáhla toho, oč jí šlo a co nutně potřebuje, jim poradí točit klikou pozpátku. Proč tedy dosud hledala jiné, zdlouhavější řešení, když to je tak snadné? A proč od tohoto zdlouhavého řešení krok před cílem upustí? Jinými slovy: k čemu bylo to všechno mezi tím, tedy celá zápletka?
Nebo jen víla ex machina musí zasáhnout tam, kde už si tvůrci nevědí rady, protože lineárně rozváděná řada nesmyslů je už dál neúnosná? Ale i tehdy se děj v inscenaci vrátí jen tam, kam se to tvůrcům hodí: ne k zlaté rybce, od níž vše začalo, nýbrž jen k okamžiku, kdy se Honza setká s vosou, již tentokrát zabije! Tak tam se stala chyba? Ne u hub? Ne u prolhané rybky? A v čem spočívala? Že se neohnal a nezabil obtěžující vosu? Jaký je význam, podstata, obsah oné chyby? Nebo se u absurdní pohádky opravdu nesmíme ptát vůbec na nic a všechno je jedno?
Musím přiznat, že problémem je pro mne i ne právě "chutný" materiál pohádky, rozváděný do detailů ve vší konkrétnosti a názornosti: větve princezně raší z hlavy, na čele, za ušima, na krku..., doktor "větev pouze odsekl... velice čistě, prosím... takže zbyl na hlavičce takový pařízek". Andulka vyrovnaně konstatuje "Já...nebudu mít děti. Já budu mít šišky." - a chvíli se v té představě rochní. Vše vrcholí v doktorových úvahách o tom, že proroste-li mozkem - onou kaši, kterou máme pod kostí lebeční - borovice, smrk nebo javor, začne i člověk uvažovat jako strom. Brzy poté už princezna cítí kořeny někde pod lopatkou, v patách, v chodidlech, zabydlí se v ní veverka, lítá na ní všelijaká havěť "jako mouchy na koláč", v koleni se jí udělají larvičky, ale datel ji naštěstí celé koleno vykloval - a princezna zvedne sukni, aby to Honza viděl... Ale proti gustu žádný dišputát!
2. Verbálnost až upovídanost. Namísto abychom viděli věci vznikat, dít se, vyplývat z jednání, jsou nám sdělovány ve slovech. Postavy nemluví proto, že musí, protože je k tomu něco přimělo a něčeho tím chtějí docílit, nejednají slovem, nýbrž proto, aby nám, nevědoucím divákům, něco oznámily. Vše důležité je sděleno ve slovech. I motivace (jsou-li vůbec) jsou vždy jen vyřčeny. Nevyplývají jako nutnost z děje. A už vůbec nejsou akcentovány režijně.
Verbálnost zesilují nefunkční vyprávění a repliky, jejichž cílem je jen "legrace" pro legraci, aniž mají pro děj a jeho hybnost sebemenší význam: "A já jsem pak kvůli němu (nosorožci) celou noc mrznul tady na verandě! ...A zmrznul jsem tady! Do rána byl ze mě sněhulák! Vidíš tu louži? Ještě to po mně ani nevyschlo!"
Upovídanost, neúspornost v řeči ilustruje hned prvých devět replik: nikam nevedoucí tlachání o ničem, rádobyvtip o tom, že šašek přišel k doktorovi, aby zjistil, zda zná jakousi anekdotu o šaškovi, který přišel k doktorovi... Ukázkou upovídaných replik polomonologického rázu je i doktorova tiráda, jíž brání šaškovi v točení klikou: "Nesahej už na to! Vzpomeň si, ty padouchu, jak to dopadlo, když jsi tu posledně točil touhle svou klikou! Točil sis vesele klikou a já pak měl vzteklýho nosorožce v baráku! Vidíš ty rejhy? Vidíš ty třísky všude? Tudy proletěl! Sem se zabodnul: A tudy mi vletěl do ordinace...!" (a pokračuje výše uvedené vyprávění o zmrznutí).
Překvapením je i neobratný, nedivadelní způsob uvedení řady informací. Vidíme okatě podivnou houbu, o níž ještě šašek dodává: "...nějaký divný klouzek, viďte? Povšimněte si, doktore, toho kloboučku! A té nožičky si povšimněte!" Jinde: "O této vose je všeobecně známo, že ten, koho štípne, ten bude mít sílu obra!"
3. O čem to je? Doktorova a šaškova zdlouhavá a zmatená expozice o ničem, jejich zdlouhavý a zmatený epilog zrovna tak. A mezitím? O tom, že si nemáme začínat s něčím, co nedokážeme zvládnout? O vzniku lásky? O lese a splývání s ním? Nejspíš dle podtitulu "O tom, co se může stát, když se pohádka klikou roztočí a ta se přitom z ruky vysmekne." Ale to není téma. To je nápad, princip, klíč, jak něco rozvíjet. Nebo snad autoři soudí, že absurdita i pohádka mohou být o ničem?
Problémy textu tentokrát nedokázala překrýt ani obvyklá herecká suverenita libereckého ansámblu: ona totiž také nebyla přítomna. Sešla se špatná hra, sotva průměrný herecký výkon a bezkoncepční režie, která hru neinterpretovala, nevyložila, nepokusila se ji "dotáhnout". Chtěla ji jen odilustrovat a "vyšperkovat" veselými kousky: "živý" Honza přichází na scénu jako mechanický stroj stokrát pimprlovější, než jeho loutkový dvojník, na návštěvě nesmyslně "zrcadlí" doktora (když doktor pije z šálku, Honza souběžně jakoby pije z imaginárního šálku apod.), v bílých galoších od doktora běží až na zámek, les vykácí tak, že půlku ho vidíme zpřeráženého ve výšce nějakých tří metrů a zbytek coby pařezy, z nichž byly kmeny odvezeny - kdy? proč? kam? kým?
Každý má právo klopýtnout. Umění není výroba šroubů. Ale přeci jen překvapuje, že naše nejlepší současná loutkářská autorka pustí z ruky něco tak nepovedeného a že jeden z našich nejslavnějších kamenoloutkářských režisérů nedokáže s tímto textem udělat nic víc, než "naplňovat" ho legráckami, srandičkami a "veselými" naschvály. Jak se ve hře praví: "Takhle to dopadá, když se něco uvede do pohybu a nikdo to neumí zastavit!" Naše statutární loutkové divadlo je, zdá se, v hluboké krizi.

(LR)

KNIHY...

HERECTVí S LOUTKOU - Léta očekávaný knižní hit dlouholetého protagonisty a druhdy ředitele Východočeského loutkového divadla DRAK v Hradci Králové a známého loutkářského všeuměla Jana Dvořáka. Z obsahu: umělecké cítění, pozorovací smysl, představivost a fantazie, hravost, cit pro hmotu a fyziku, pro výtvarnost, pro hudbu a rytmus, smysl pro humor, komediální talent, post, pohyb, zrak, sluch, hmat, čich, chuť, loutky spodové, maňásci, maroty, javajky, loutky hůlkové, marionety, loutky plošné, stínohra, loutky kombinované, divadlo masek, herec a loutka, černé divadlo, věci, předměty, objekty, manekýn, mechanická divadla. Napsal Jan V. Dvořák, 100 stran, 72 barevných koláží, 150 Kč.

OD PŘEDMĚTU K LOUTCE, OD LOUTKY K DIVADLU - Již druhé vydání dvanácti kapitol o vzniku a možnostech výpovědi loutky a loutkou vede čtenáře cestou her, cvičení i přístupného teoretického výkladu od samotných počátků práce s předmětem až k plnohodnotnému uplatnění loutky v divadelní inscenaci. Velké množství fotografií a kreseb pomáhá vysvětlit probíraná témata a může být i další inspirací. Publikace je vhodná jak pro rodiče a učitele dramatické výchovy, tak pro ty, kdo dělají loutkové divadlo amatérsky či profesionálně. Z obsahu: může předmět něco říci tím, že je, kde je, jak je a jaká je, jaké lze použít předměty na jevišti, jaké téma nabízí materiál a funkce loutky, co vnášejí asociace různých druhů loutek, jaký význam má její ikoničnost, jak z předmětu vzniká loutka, co přináší mizanscéna, co metafora a jak se loutka může stát prostředkem sdělení... Teorie, praxe, hry a cvičení. Napsal Luděk Richter, 56 stran, 35 Kč.

50 LOUTKÁŘSKÝCH CHRUDIMÍ - Publikace obsahuje vše, co se dá o špičkovém amatérském loutkářství posledních padesáti let zjistit. Od faktografických údajů o všech 988 uvedených inscenacích, jejich aktérech, seminářích, porotcích a udělených cenách, přes glosy, zajímavosti a postřehy dokumentující vývoj loutkářství až po medailony 43 souborů a 74 osobností, jež utvářely naše loutkové divadlo, odborná shrnutí jednotlivých etap a ucelený pohled na průběh celého půlstoletí českého loutkářství z pera E. Kolára, M. Česala, J. Císaře a dalších předních odborníků, jakož i seznam všech zúčastněných souborů a jejich inscenací. Napsal Luděk Richter, 210 stran, 168 fotografií a reprodukce všech plakátů LCH, 69 Kč.

PRAKTICKÁ DRAMATURGIE V KOSTCE - Zbrusu nová publikace seznamuje zájemce se základy divadelní tvorby. Na přehledně vyloženém teoretickém základu s jasným směřováním do inscenační praxe, podloženým řadou konkrétních příkladů a dokladů, se čtenář dozví, jak vypadá proces vzniku divadelní inscenace a jak se na ní podílejí jednotlivé složky, jaký je smysl a obsah dramaturgie a jednotlivé kroky dramaturgovy práce: z čeho vybírá, jaká jsou kritéria výběru, co a jak by měl probrat při poznávání předlohy, jak na základě tohoto poznání vytvořit dramaturgicko-režijní koncepci a konečně jak dle ní upravit text pro inscenaci. Napsal Luděk Richter, 60 stran, 48 fotografií, 68 kreseb, 59 Kč.

POHÁDKA... ...A DIVADLO - Pohádka je nejoblíbenější žánr předškolních a raně školních dětí, setkávají se s ní rodiče i učitelé, je častou látkou divadelní práce dětských souborů i souborů dospělých, hrajících pro děti. Je tedy dobře něco o ní vědět. Publikace začíná tím, z čeho pohádka vznikla ve folklorním prostředí a co určilo její podobu, obsah i formu. Velkou pozornost věnuje tomu, jaká pohádka je. Co je její podstatou. Jaké má vlastnosti. Co je jejím obsahem a jaký má smysl. Co člověku dává a v čem je blízká dnešnímu dítěti. To vše směřuje k otázce, jaké jsou zákonitosti, podmínky, překážky a nebezpečí její proměny z vyprávění na četbu, rozhlasovou či televizní hru, film nebo divadlo. Práce se zabývá lidovou pohádkou, především českou, a i když mnohé z toho platí i o všech ostatních druzích či žánrech pohádek, zaměřuje se především na pohádku kouzelnou neboli fantastickou. Napsal Luděk Richter, 102 strany, 95 Kč.

Knihy vydané zčásti za přispění Ministerstva kultury ČR lze získat na adrese:
DOBRÉ DIVADLO DĚTEM - Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež, Chopinova 2, 120 00 Praha 2: 222 726 335,
e-mail: osDDD@seznam.cz

AUTOŘI PŘÍSPĚVKŮ:

JF - Jitka FOJTÍKOVÁ, učitelka ZŠ, Praha
JK - Jitka Kvasničková, učitelka dramatické výchovy Ostrava
LR - Luděk RICHTER, režisér, divadelní teoretik, absolvent FF UK a DAMU, Praha
HŠ - Hana ŠVEJDOVÁ, učitelka MŠ a LDO ZUŠ Klatovy, absolventka dramatické výchovy DAMU
SV - si přeje zůstat v anonymitě, aby někomu neublížila
MV - Mirka VYDROVÁ, loutkoherečka a lektorka dramatické výchovy, absolventka DAMU, Praha

DIVADLO PRO DĚTI - čtvrtletník DDD vydává Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež DOBRÉ DIVADLO DĚTEM,
Chopinova 2, 120 00 Praha 2, tel.: 222 726 335, e-mail: osDDD@seznam.cz .
Toto číslo vyšlo k 1. zimnímu dni, 21. prosince 2003 za podpory Ministerstva kultury České republiky.

<<< zpět